Rybník pod „Němcem”.

Na klíně samoty v hor skrytě,

v hloub šedých sosen utajen

a zamlklý, jak choré dítě,

sní rybník zelený svůj sen;

sní na loži, jež síti vroubí

a malinník a nízké doubí

a nad ním starý dumá klen.

Spí povždy klidně, povždy tiše.

Jak strnulá je jeho tvář!

Jen mladá zora s nebes výše

skrz sivých par ho líbá šlář

a buku sněť, jež níž se kloní,

hrst perel na lože mu roní,

jež slunná zruměnilá zář.

On sní, když vrchu na úbočí

tkví rána růžovitý ret,

a sní, když hvězd nebeské oči

noc počne k zemi obracet,

a sní, když šípek růže básní

a motýl v plášti stkvostných řásní

ven z kukle touží na polet.

A sní, když do ostrůvku hrudi

mu vetkne Vesna drobný květ,

a v hnízdech mladé drozdy budí

a vrbku počne rozvíjet,

jež růžičky své u výš týčí;

a vzbujelé když hvozdu příči

se černohlávci učí pět.

A sní, když jeseň zamlžená

svůj chladný urychluje spěch

a jako ovdovělá žena

slz příval pláče po ladech,

a bujný seveřík lká v boučí,

jak někdo, jenž se s žitím loučí,

neb zabitý, jenž v posled vzdech’.

Co asi sní, ten rybník němý

a zadumaný v každý čas,

ať jaro těká haluzemi,

ať zimních vichrů bouřný hlas,

jenž ulekaným sítím třese?

On sní a sní a nepohne se.

Ký divný žal, ký sen to as?

O krásné, předvěké sní lani,

jež, na jitřní když zvonil drozd,

sem pít chodila chvíle ranní

skrz nemýcený oudy hvozd

a kouzelných svých očí střelou

hruď pronikla mu osiřelou,

jež nezhojí se na věčnost.

Ač za věkem šla řada věků

a s nimi kmenů lesná směs,

on stále o laním sní vděku

a šípu, jenž mu v ňadra kles’,

a stále truchlí, stále smutí;

jak mrtvola je, bez pohnutí,

již oplakává starý les.

Jen v jarním země obrození,

když vyjasněn je nebes luh,

a les je samý šum a pění

a pramen samý zvuk a ruch,

když deštěm hvězdnatého zlata

pláň vody čarovně je vzňata,

tu šířit zdá se jeho kruh.

Tu vzhůru tyčí se a zvedá

a roste orobince stvol,

kam žlutý rákosník si sedá

a pěje radost, stesk a bol,

jež zní a zvučí vůkol v lese,

až plesa hladina se třese

a všemu dech se tají kol.

A zas a zas zní zpěv a znova,

jak živých perel zlatý sprch,

až sen, jejž rybník v srdci chová,

co leknín stoupá na povrch

a na srdcových listů lodi

jak labuť plesu vojevodí

již vynes’ vírné vody vstrh.

A rozvíjí se v listů schylu –

vždy půvabnější je to zjev –

a ze zlatého ňader pylu

svou vůni vlévá v ptačí zpěv;

leč těm, kdo takých chvil zde stanou,

v hloub duše teskné slzy kanou,

a v srdci plamení se krev.

A rybník chvěje se a vzdychá

a leknín, klenot snů svých všech,

blah celuje a vroucně, zticha

na vlhkých hejčká ramenech,

když Jeseně však počnou ryky,

a Jih zve domů rákosníky,

zas smuten zatajuje dech.

Zas v klínu samoty, v hor skrytě,

hloub šedých sosen utajen

a zamlklý, jak choré dítě,

sní tiše zelený svůj sen;

sní na loži, jež sítí vroubí

a malinník a nízké doubí

a nad ním starý dumá klen.