RYBNÍK V LESE.

Jdeš lesem hlubokým, kde píseň jedlí šumí

ti snivě nad hlavou a kolébá tě v dumy,

jdeš hebkým kobercem, pod vznosné klenby spletí,

kol starých balvanův a křoví drsné změti,

co výdech pryskyřic, mateřídoušky, vřesu

a volný, svěží vzduch a vše tě nítí k plesu.

Ve zářném zénitu modř oblohy se slunná

jen občas rozevře, a v dáli vzkřikne žluna.

Zde dole stín a klid. Ni had se nehne v proutí...

Nuž, hloub v tu samotu! Tam, kde se stezka kroutí

ostružím vroubená a ptačích zobů květy,

hle, zablesklo se cos, jak démant střežen skřety

by hořel ve trávě – – Ne, černá perla šeří

jak plála dryadě by rusých ze kadeří,

tůň lesní z metlice a šáchoří to kývá.

Svit čeří hladinu: jen pruhovitě splývá

sem smrčin průlomy a haluzemi buků,

již věkoviti ční tu ve zamlklém shluku,

bradatých mudrců sbor obemšený v radě

nad kráskou zakletou v snů křišťálovém hradě.

Tůň dále tiše sní a ledva ňádro vzduje.

Ó, jak se mladých snů zde příze sladko snuje!

Pod klenem košatým, zrak vnořen do hlubiny,

zkad vzplývá rdest, a v břeh, kde bazanovec z třtiny

se žlutá, spočina, rád na svět zapomeneš

a jiný, krásnější si ze svých vidin skleneš,

tak dobrý, přírody jak luzné usmívání.

A van kdy zavěje a s ratolestí shání

déšť rosy zpozděné, jež třpytné ve kaskádě

se tříští o hrázi a měkké boky hládě,

jak snášely by v zem se slzy Slitování...