RYBNÍKY.

My z jižních Čech vidíme dvakrát nebe:

nad hlavou jedno, druhé u svých nohou

na hládi rybníků, jež, kam jen mohou

zalétnout oči, zříme kolem sebe.

V té zeleni luk, v úsměvném tom kraji

se démanty být rozsetými zdají,

jež září v slunci. Jejich nad hladinou

když skláníš se však a hled v dál se hříží,

jak když se nebe samo k tobě níží,

oblaka bílá po hládi se šinou,

a hvězdy večer planou za soumraku

zde pod tebou, i měsíc, bledý duch.

Ó, kde moh více k lidu mluvit Bůh,

kde víc se duše zasnít o zázraku

žití i smrti, o čistotě, vině

než v tišinách těch, před tou plání vodní,

jež klidná, rovná, zrak svůj kamkol vbodni,

v těch starých vrb neb dubů, olší stíně?

Jak ticho tu! Jak mysl zamotává

se sama v sebe! Jaký mír a lad!

Jen žába žblunkne, zavlní se tráva,

vlny se zčeří vodní havětí,

pár bílých racků s křikem přeletí,

a zase ticho. Nad vrbovkou v květu

modravá šídla stíhají se v letu,

a chladná táhne vůně. Rákos šelestí,

jak sladký šepot lásky zněl by kradí

ti v sluch pln slibů, ve sny o štěstí,

jak, přivřený zrak, byl bys zkolébáván.

A čela tvého chladný tkne se závan,

jak když tě ruka milenčina hladí...