Rybolov

Dívám se do světa jak otvorem tunelu,

jenž z něho vykrojil malé zelené místo.

S tohoto balvanu vidím věci, jež jsou.

Je-li cos jiného kdesi, není rozhodně jisto.

Na tomto balvanu, čnícím u břehu z vody,

přikrčen dřepím a chystám se k dravému skoku

jak dobromyslná šelma, která má hlad

a svity rozkoše animalní ve tmavém oku.

Na pravo, v levo, přede mnou, za mnou, hore

je zeleň, kterou však cítím spíše než vidím.

Jen vodou zde u svých nohou jsem si docela jist,

k ní připojen šňůrou, po jejímž cukání slídím.

Tep vody touto cestou zde mezi prsty držím.

Jak ukolébavka přechází mi v celičké tělo.

Ale já bdím a číhám a zhola nic nechci,

než aby šňůrou to trhlo a do hlubin jelo.

Rozhodně: neexistuje zhola nic jiného

než toto místo, jež z prostoru mi zbylo,

semknutých věcí místo, můj rybolov,

v němž se vše k jednomu mžiku společně soustředilo.

K jednomu mžiku, k výbuchu, k prasknutí napjatých věcí.

Pomine náhle kontakt můj s vodou, jež dřímá.

Uprostřed tohoto světa vytryskne stříbrný plamen.

Budu jen sevřená ruka, která rybu třímá.