Rýč a péro.

Když starý Adam z ráje vyhnán byl,

dav sklamán výhost všemu,

poušť před sebou zřel a Smrt všeho cíl,

přistoupil Anděl k němu:

„Sny ráje, štěstí, blaha sladký chtíč,

vše propadlo již zmaru,

vstaň, synu prachu! Nesu tobě rýč,

buď vděčen mému daru!

Jej v svalnatou dlaň chyť, do země vnoř,

nechť pot se snoubí skráním,

ty z toho potu nový ráj si stvoř –

a bude požehnáním!

Ryj, stále ryj jak výčitky tvé červ,

ryj v žáru, na úsvitě,

chvěj napjatou se strunou každý nerv –

však jitro pozdraví tě!

Před tebou jednou vstane plný klas,

tvou krví, potem sycen,

a v jeho stínu najdeš ráj svůj zas,

jenž před tebou dnes zřícen...“

V ráz Anděl odlet’. Adam v ruce rýč

jak podivnou věc vážil,

ten zbyl mu z všeho, po čem jeho chtíč

kdys vzpjal se, letěl, snažil.

Jej v rudu vryl a bolestně si vzdych’,

a vzdychl kolikráte,

než v temné lůno rozvlněných lích

vrh’ první zrno zlaté.

A pravdu Anděl vzpomněl si naň, děl.

Když osud ráj mu zničil,

jak zázrak první klas mu vypučel,

jenž z potu jeho vzklíčil.

Za prvním legie jich bezčetné,

vln mořských soupeřové,

pták staví se tu, včela přilétne

a denně divy nové...

Ó starý Adame! Jak olbřím snů

teď stojíš před mým zrakem,

jak ty já ztratil ráj, mých příštích dnů

řad smrtí kryt a mrakem.

Jak tobě, mně též za úděl dán rýč.

Můj nazývá se péro.

To vladař můj i kat, já jeho míč

v snů spory i v tuch šero.

Vše za mnou. Sladký ráj všech illusí,

co z mlh a duh je stkáno;

v dny příští, bezbarvé zřím bez hrůzy,

buď péro požehnáno!

Ty věrné zůstaneš, ty neselžeš,

jak rýč v zem, tak ty v ňadro,

– ať krvácím – se v hloubku zaryješ,

až ve myšlenky jádro.

A vzroste klas, jej zřím, jak šelestí

nad hlavou v mých dum sporu,

buď bole zdráv, buď zdrávo neštěstí!

Já za vámi zřím zoru.

A sklamán tady vším, jak Adam rýč

já tebe, péro, zvedám.

Sny štěstí, lásky iluse jsou pryč,

mír v stínu klasů hledám.

Snad potom Eva má, zdroj žalů všech,

jež v hloubi ryjí temně,

v stín stohů mých v polední slunce žeh

si ráda sedne ke mně...