Rýč a pluh. (I.)

V lese zjevu ponurého

stojí v troskách starý hrad,

vesničané ze zdí jeho

vystavěli domků řad.

Komu patřil dřív? Kdož vědí?

smutně trosky kolem hledí

na luhy a do zahrad.

Jenom někdy časně s jara –

když se ztrácí sněhy s hor,

s říčky led a s luhu pára –

chodívá sem dětský sbor;

pak zde věru milo dleti,

vesele se točí děti –

hned tu smích a hned tu spor.

Taký hod zde ondy měli

s malou družkou malý hoch,

domek – hračku – stavět chtěli

u zdi, starý kde kvet' hloh;

drobné robili si cihly,

náhle v zemi něco stihly...

„Vyhrabem to,“ pravil hoch.

Hrabali a v konec díla

divnou vyhrabali věc,

zbroj jakous – ač těžká byla,

domů donesli ji přec;

potěšil se otec z kovu;

„Bude pluhu na obnovu

zbroj, již nosil praotec!“

Zanes' ocel ke kováři;

děti od časů pak těch

s veselejší povždy tváří

vídaly se v starých zdech;

až zde kdysi v jara sklonu

našly srdcí zlatou sponu

a květ štěstí na ústech. –