Rýč a pluh. (III.)

Vzdychala si, stýskala si

v lese při obrázku:

„Zachovej nám, milý Bože,

mladou naši lásku,

mladou lásku, mladé blaho,

mladé naše štěstí,

zkvetloť, že ho srdce moje

může sotva nésti.

Nerozluč nás, nevzdaluj nás,

svatá matko Boží,

denně Ti mé ruce k sloupu

květný vínek složí

z podlísek a ze sasanek,

z plamínku a vřesu;

ty až zvadnou, mák a hvozdík

z polí Tobě snesu!

Nerozluč nás, svatá máti,

ale spoutej úže,

aby naše srdce kvetla,

jako kvetou růže;

by nám láska navždy byla

žití zlatým klíčem!..“

„Dejž to Pán Bůh!“ doložily

na poli pluh s rýčem.