Rýč a pluh. (IV.)

V krčmě muži pohromadě sedí,

strýce Čejku přemluviti hledí,

aby skončila se jednou váda:

„Dej Andulce Tomše, máť ho ráda,

neztrpčuj jí život, máte dost;

hoch je pilný, pracovitý, hodný,

třebas by mu scházel domek rodný,

nad statek je lepší poctivost.“

„Ovšem, ovšem,“ vážně Čejka vece,

„ale peněz potřeba je přece;

o dceru se věru bojím svoji,

také pilným nouze léčky strojí!

Nechci já, by stihl ji kdy žal,

proto...“ – „Hm, vždyť Tomáškova ruka

zažene jej přes humna i luka;

dej mu ji!.. Tys také chudou vzal.“

„To je pravda!..“ „A pak, kmotře, znáš-li

bohatneš, co rýč a pluh ti našly,

jimiž Tomeš vzdělává tvé lány;

pohleď jen, jsou jako malovány!

Jí i jemu děkovat to máš,

dřív tvá pole byla samé pýří,

nyní z něho klasy k nebi míří,

po půl stébla, sám to říkáváš.

Dej mu ji, sic do nemoci padne;

cos jim odřek', tím víc děvče vadne,

při práci si stále k srdci sáhá,

a jít na přástky se také zdráhá;

ondy, právě když jsi mýtil les,

viděl jsem ji plakat při obrázku;

že ti umře! Znám já takou lásku,

pak si to sám, kmotře, k Bohu nes!

Či ji chceš dát tomu Martincovu,

jenž měl zámek studně při okovu,

by mu soused nevážil z ní vody?

U toho by měla pěkné hody!..“

„To bych ji radš umřít viděl spíš!..“

„Tomšovi jí dej, ten vždy a všady

bude mít tvé dítě nad poklady,

šťastni spolu budou, uvidíš!“

„Ovšem“... „Ne-li, usmrtíš své dítě,

neotálej déle, jednej hbitě,

sice budeš litovat i s ženou;

či nechceš mít vnoučků na kolenou

a být šťastným štěstím dětí svých?“

„Inu, inu!“ – „Nu tak svol jen směle,

na faře to zjednej do neděle...“

„Až jak žena,“ pak se Čejka zdvih'. –

Ten, kdo váhá, přemluven je záhy.

„Ano,“ řekla žena, – plny vláhy

byly oči sedlákovy druže; –

Anička se rděla jako růže,

k Tomáškovi na humna šla ven:

„Pospěš, Tomku! Konec všemu boji;

naši povolili, budem svoji!..

Bože, jaký krásný je dnes den!..“