Rýč a pluh. (V.)

Kam pak as pantáta s paňmámou kráčí,

že cesta úvozem sotva jim stačí?

Na konec vesnice, fara kde stojí,

oběma myšlenky v hlavě se rojí.

Pantáta bafá si; paňmáma vzdychá,

u fary pojednou oba jsou zticha;

on fajfku v předsíni vyklepal kradí,

ona pak záhyby zástěry hladí.

Vkročili do síně, u dveří stáli.

Pan farář tázal se, co by si přáli.

Řekli mu: „Aničku, račte ji znáti,

sirotku Tomšovi hodláme dáti.“

Usmál se panáček: „No ať se zdaří:

chválím to, hodni jsou, a vy juž staří,

polovic starostí s beder vám zvednou;

mám vám je ohlásit za třikrát jednou?“

„To bude nejlépe; má-li to býti,

aby hned v provodu mohli se vzíti;

Pánbůh jim požehnej s nebeské říše!“

„Amen!“ a pan farář do knihy píše. –

Od fary ke statku hon jest jen krátký,

vstříc běží Anička dvorními vrátky,

směje se, poptává, doptává znovu,

co říkal pan farář od slova k slovu.

„Schválil to, vepsal to; víš, jak to chodí;

v neděli po ranní oba vás shodí.

Pánbůh Vám požehnej, mé zlaté děti!“

Anička s Tomášem v náruč si letí.