Rýč a pluh. (VII.)

V Martincově statku valem

padá poval za povalem,

došky trhá času spár,

skot se ztrácí, drůbež plaší –

straší tam... ba věru straší:

svár!

Ovce stále něco dáví,

krev jim dojí zhublé krávy,

stodolu jim zničil žár;

dcerky jejich, ač jsou maly,

do pačesných suknic halí

svár!

Otec skrblil do únavy,

syn má věřitelů davy,

místo koní volků pár;

vše, co zanechali staří,

čím dál víc a více maří

svár!

Na řebřinách není hole,

schází voj i cevy v kole,

pluh a brany pouhý škvár,

sad je samé krtčí hrby;

šindel na chlév dávat skrbí

svár!

Martinec už k správě není;

žena je jak umučení,

jakoby ji zvednul s mar;

Kdo ubohou zbaví sloty?

Oba žene do žebroty

svár!

A tak všecko všudy hyne;

půl roku než ještě mine,

nezbude ni z došku cár;

z boháče je bídák chudý,

zahubil tam všecko všudy

svár!

Pusto, smutno vnitř i venku,

Tomšův tchán však na vejměnku

hoví si, a sto let stár,

učí vnoučka: „Dítě hodné,

běda, žihadlo kam vbodne

svár!“