Rýč a pluh. (VIII.)

Za večera s horských strání

do nížin se hnala bouř;

bylo dávno po klekání,

haslo veských krbů plání,

k zemi niž se snášel kouř.

Od severu hnal se příval,

za ním hromů temný ruch;

v statku lid už odpočíval,

pod kolnou, kde vůz vždy býval,

s rýčem jal se mluvit pluh.

„Viď,“ děl rýč, „můj brachu milý,

stáváme zde drahně chvil;

roboty nás uhladily,

když jsme otcův půdu ryly...

Víš-li pak, čím já dřív byl?

Kopím jsem byl dozajista,

statná třímala mne páž,

v boji jsem se nehnul s místa,

na „Škaredém“ pánů tři sta

když pobila selská stráž!

Na Vítkově, blíže Prahy,

velký měl jsem hodokvas!

Nepřátelé ztekli svahy,

leč my padli na ty vrahy

tak, že prchli s hanbou zas.

Na lipanském smrtném loži –

tenkrát byl jsem, ostrý hrot –

v pravo v levo, blesky boží,

bodal v plát jsem z kovu, z koží,

pana Bořka zrádných rot!

A južjuž jsme vítězili,

zlý však obrat přišel přec –

zatrať Bůh tu děsnou chvíli –

voj potrojný v jeden slili

Bořek, Chval a Krchlebec.

Padli jsme; pro boj těch časů

není bratře dosti slov,

podlehli jsme! V bědnou chvíli

naši chasu utratili

a nás v starý vrhli kov.

Nyní bídně ležím stranou,

neryju-li napořád

půdu tebou nezoranou...

a čím tys byl?“ – „Co ti hanou,

pýchou mi, jsem pluhem rád!

Též o sobě něco povím:

Zlou jsem práci konal kdys,

teď si aspoň v zimě hovím –

byl jsem plátem ocelovým,

do kterého bušil tys!

Teď mě na pluh upravili,

abych kypřil veský lán;

kdo nás našli, šťastni byli!

Vidíš, rýči, druhu milý,

nám i jim teď mír je dán.

Ty, již s námi zápolili

v boji, dávno skryl už rov,

a kdo po nich ještě zbyli,

do té vsi se utulili

pod doškový chaty krov.

Hospodář náš z té je sněti,

jíž byl zbraní cep a kýr,

hospodyně – časy letí –

po přeslici snítka z dětí,

jež zanechal bohatýr.

Hle, jak divně zahrává si

s lidmi nevyzpytný los;

pramáť perly pletla v kštici,

vnučka pansky jemných lící

nosí šátek na pokos.

Praděd kopím hnětl dlaně,

otkou vnuk – tak běží svět! –

onen v šišák skrýval skráně,

ten vydrovkou lebku chráně

vnoučkům v kytku váže květ!

Líp o rodnou dbají zemi,

nežli otcův svár a hněv,

a my též; vždyť ručejemi,

co jich bylo v Čechách, všemi

tekla pouze rodná krev!

Zloba-li však bude v blízku,

hospodář náš v pravý čas,

aby chránil svoji vísku,

mne i tebe na ohnisku

v prvý tvar dá překout zas!

Dobrou noc!..“ A v rozhovoru

ztichli oba rýč i pluh.

Vůkol vše jak po vymření...

Ach bratrských vášní vření

a zlých bojů chraň nás Bůh!