Rychnovu nad Kněžnou do památníku.

Můj Rychnove, což po tobě se stýská

vždy duši mé, jež životem jde za tebou

v snech, v bdění, ať se budí jaro, mlhy strou

neb na obzoru k straně tvé se blýská.

V tvém lůně pod skalou je chatrč nízká –

v ní chudá jizba; dětství pohádkou a hrou

však otvírá mi zlatou klenotnici svou

a zářné obrazy v mou mysl vtiská.

Z okénka chaty staré věrné oči,

ač dávno tvrdě spí, se za mnou točí

a vlídně svítí v krušnou pouť mi životem...

Můj Rychnove, kdys ve tvou tak mi drahou zem

tam k srdci matky své též srdce s tíhou muk

rád na vždy složil bych v stín zahrad tvých a luk.