RYCHTÁŘ A SMRT

Jak z peci vysmažený koláč žňový

den srpnový tak lahodou se smál.

Náš rychtář na snopech si s ženci hoví

a k svačině si sousto přichystal.

Do ticha křepelka jen zaťukala,

to s pantátou zisk ze žní počítala.

Den Proměnění... Kdysi na Táboru

líc Páně vzplála nad jas sluneční –

dnes žírné lány rozlehlé až k boru

v háv oděly se zlatý, sváteční.

Vše dozráváním vaří se jak v kotli,

proud mízné šťávy v plodech sládne zkrotlý.

Jak o svatbě strýc blaženě se cítil,

když chléb si krájel, z butelky si líz'.

Vděk Hospodinu v oku se mu nítil,

jenž jeho předkům dal tu půdu kdys,

by v brázdy kypré ukládali osev,

když proseká led tesař, svatý Josef.

„Ba, měl by tatík radost, a což dědek,

jak dnes nám grunty nacpou špýchary,

když hroudě přidá živné síly ledek

a vysušeny mokré úvary.

Nu, povím jim to všecko na věčnosti –

však není na spěch! Času na to dosti.

Je v rychtě ještě třeba pevné ruky,

když ratolest mou vojna srazila,

vést dobře k Bohu, k lidem, k dílu vnuky –

však by je bába láskou zkazila!

Až pravnouče se ozve v našem domě,

pak teprv, zubatá, smíš přijít pro mě!“

Té chvíle po mezi a k zádům strýce

žnec nedružný se kradmo ubíral.

Mráz v líci, zrak – noc bez měsíce,

pleť – pavučiny jak by posbíral.

Hnát holý svítí pod plachetkou řídkou

a přes rameno nese kosu břitkou.

Strýc otřel čelo v mžiku mdloby zrádné,

pak ke hřbitovním lipám upjal hled.

„Ó hochu, hochu, v cizině proč chladné

tvá mladá hlava má už práchnivět!

Mně teskno, teskno, matce srdce puká,

že do hrobu nás nesloží tvá ruka...

Bůh dal, Bůh vzal – co platno,“ stařec vece,

zrak pozvedaje k modru oblohy.

Žnec nad jeho tu nachýlil se plece

a kosou švihl z kryté zálohy.

Strýc na lítost si kapku ještě nalil –

a jako snop se na snop mrtev svalil.