Rýmuje se jako spravedlnost rakouská.

Byltě jednou kdesi čtverák,

a každému jen sliboval:

„Přimluvim se u pána, věř,“

stejnou píseň notoval.

Ale Bože – jaká chyba!

Pán byl starý, zmrzelý –

„Nesmíme ho, brachu, týrat,

on už leží v posteli.“

Přijde druhý – pyšně stane

(čtverák hned se zatřese):

„Teď chci honem něco k snědku!

– Žádné sliby!... Známe se!“ –

Že se v pravdě dobře znali,

Bože, víc než čtyřcet let,

bleskem letí do komnaty,

Pána vzbudí jak by smet...

Je to přece k vůli říši,

k vůli světu, pokoji,

a ti druzí – tiší malí! –

ani za řeč – nestojí.