Rýn.

Jak slavně, Rýne,

Horský ty jinochu bujaré statečnosti,

Vstupuješ do života!

Co tobě do skal vzdorujících!

Ejhle, směleji

Než kamzík od temena skáče k temenu,

Přeskakuješ hlubiny.

I ženeš se ku předu bez ustání

Orlíma křídloma,

Od cíle k cíli,

Povědom si své velikánské síly!

Propasť rozšklebenou na míle tlamou

Hrozí tě pohltit;

Ty však s chrabrými spolčuješ se tovaryši,

Ej, zmáhají se síly tvé,

A vyplňuješ propasť,

Na břehu na jediném

Květoucích říší poje pět,

A slunce i měsíc i hvězdičky

Ke smlouvě přátelské

Přitiskují blýskavé pečeti své!

Leč ku předu ženeš se neunaven –

Ještě jedna hloub,

A ještě jeden skok rekovný,

A šťastně dole jsi,

A hrdě se ubíráš dále,

Dále a dále neustále.

Než co činíš najednou

Tam v nižině,

Nešťastníku?

Šumícím-li svým nektarem

Tě opojila réva,

Již na hladších drahách svých

U břehů, hrady zdobených a městy,

Jsi okusil?

Ha pošetilče,

Dosti mocen jsa,

By’s na ramenou svých gigantských

U veleslávě

Evropu odnes veškeru,

Rozděluješ, rozdrobuješ

Sil svých hojnosť sebranou,

I nepřestáváš

Ji rozdrobovat, ji rozštěpovat,

A prvé tak svěží, statný jinoch byv,

Plazíš se do moře

Jako stařec!

O Rýne, Rýne, jenž by’s nerozdroben

Nejmohutnějším velikánem byl,

Ty’s obraz dělených slovanských sil!