Rytíř a dívka.

Můj pyšný zámek tamo ční

jak měsíc do tmy půlnoční,

já bohatší jsem, král než sám –

buď mojí! Pane, nechci k vám!

Mých otců činy, moje páž

jsou jména mého čestná stráž,

mou pověst závidí mi král –

buď mojí! Pane, jděte dál!

Jsem mlád; všech dvorních paní květ

kdy chci jen, zlíbat smí můj ret,

i královnin jsem vzrušil cit –

buď mojí! Pane, nechci být!

Král žárliv na mne, rozkázal

můj zbořit zámek v čele skal,

mne spoutat zlými okovy,

mou hlavu oddat katovi!

Ne, nikdy ne! Snad dosud čas...

v mé ložnici nenajdou vás,

až setmí se, pak z chýže ven

tě vyvedu – jsi svoboden.

Jsi v nebezpečí, chud a sám –

pojď! na útěk se s tebou dám,

a proti vrahům tělem svým

tě zastíním!