RYTÍŘ SE VRÁTIL Z PALESTINY...

My bili se, a nikdo nebyl sketa –

však nadarmo. Neb ten Bůh Machometa

se jinak staral o své bojovníky

než náš pán Kristus. Posílil jich šiky,

jichž tak už bylo celé miliony,

draků a hyder steré legiony –

toť bylo celé peklo rozpěněné,

jež zdolalo nás... Voje potlučené

se rozeběhly, kříž jsme strhli s pláště

– nač také dráždit saracenské záště? –

a tak jsme jako poutníkové z dáli

se v svatý Jerusalem ubírali,

což dovolují klidně Saraceni.

Oh, svaté město! Popsat možno není

velikost jeho, výšku zdí a věží –

vždyť člověk dává zraku víry stěží,

když stojí před ním a vše okem vidí!

Má chrámy pro sta, pro tisíce lidí

všech národů a pronárodů světa,

chrám každý – město. A Bůh Machometa

má největší. Ten sto má štíhlých věží

a z rána, v poledne a večer běží

na každou farář jejich a tam hlásí,

že čas je ten a ten – to proto asi,

že zvonů nemají – a Saraceni

by připomněli sobě na modlení.

A co je pravda – jak kněz křikne s výše,

Saracen každý vybídku tu slyše,

kde je, tam klekne, k východu se dívá

– to zvyk už jejich – hlavou k zemi kývá,

ba možno tvrdit, že jsou nábožnější

než my v té naší svaté církvi zdejší.

A tolik též jsme přiznali jim vřele,

že velmi našeho ctí Spasitele:

chrám na Golgathě, chrám Božího hrobu

plá rojem svíček v každou dení dobu,

oltáře obou samé stříbro, zlato

a stěny – s úžasem jsme zřeli na to –

jsou mramor nebo kámen drahocený.

A v modlení je poutník nerušený,

ba, stráž tam k ochraně jich postavili,

by roztržkám všem ihned zabránili,

neb často poutníci v své horlivosti

se prou a hlučně povykují v zlosti...

Tak prošli vše jsme. Všecka svatá místa,

jež posvěcena z dob jsou pána Krista,

kde Pán jest slzel, apoštolé spali,

kde bičován byl a kde kříž mu dali,

kde zástěrou svou Veronika svatá

mu utírala stopy krve, bláta,

kde kohout zpíval, Petr hřál si ruce,

kde Jidáš pověsil se v hrozné muce,

kde Matka boží slzy prolívala,

– je do dnes jimi vyhloubena skála –

leč jak je možno všecko vypočítat?

Tu člověk musil kameny by sčítat

a pamatovat pohledy svých očí,

neb kam se jenom hlava pootočí,

tam památka je a kde kámen jaký,

to svědek divů. Jdeš tam přes zázraky

a svaté věci, že se duše láme

a v posled nevidíš pro slzy samé...

A vážím-li pak zkušenosti svoje,

nechápu věru, k čemu že ty boje

a šturmy všechny na ty nevěřící?

Rád vyznávaje pravdu musím říci,

že boha svého ctí a Machometa,

tak jako my zas Stvořitele světa

i Syna jeho. Falší nejsou znalí

a pokoj by nám dozajista dali,

kdybychom šli k nim bez mečů a kopí

jen Spasitele uctít svaté stopy.

Vždyť ostatně i se zbraněmi – víme –

my ničeho jim na truc nezřídíme,

Bůh jejich pomáhá jim všude v bojích,

však Ježíš nehledí si těch vojsk svojich!

Zde v pytli hlínu vleku z míst těch svatých,

je dražší darů stříbrných a zlatých,

tu rozdělím vám. Trochu nechám sobě,

tu pod hlavu mi nasypejte v hrobě,

bych klidně spal a zlý duch neměl moci

nad tělem mojím v hrobové té noci.

I vy tak čiňte... Na zpáteční cestě

jsme mnoho zkusili v tom onom městě,

– nás bylo několik – a divných věcí

jsme shledli... ale doma jsme už přeci.

Zle bylo často... moře v šíř i dáli

a my jak přibiti v té vodě stáli,

po celé týdny mrtvé ticho bylo,

a deně z vod se příšer vynořilo

a dívaly se posměšně a drze

a lákaly nás z lodní naší tvrze,

ty mořské panny. A když pak jsme pluli,

tu vodní hadi na loď se nám snuli

a shltli námořníky s kapitánem.

Loď bloudila, až přišla jedním ránem

v království žínek, u nichž mužů není,

však zachovávají své pokolení,

že jistou vodu pijí, jejíž šťáva

je holkou nebo hochem obtěžkává.

Ti hoši nemluví, psí hlavu mají,

vyrostlou z prsou, smutně štěkávají

a záhy umrou – – za to dívky ony

jsou štíhlé, pěkné. Je jich milliony.

Tam stalo se, že královna jich chtěla

mě zdržet a vzít sobě za manžela

všem řádům na vzdor – ušel jsem jí v taji,

neb měl jsem touhu po svém českém kraji –

pak slyšel jsem, že smutně dokonala:

Hranici na rynk postavit si dala,

kde lehla si, půl těla obnažila

a dlouhý nůž si mezi ňadra vbila.

Je líto mi jí. Byl to smutný omyl.

Ach, takých srdcí já jsem více zlomil

a bývaly to pěkné Saracenky...

Leč člověk pomní vlastní doma ženky

a rytířské cti... Celkem – chvála Bohu –

jsem rád, že doma zase dýchat mohu...