RYTÍŘŮV OMYL.

Rytíř se vrátil z dálné Palestýny,

tak romance ta začíná teď stará,

ne jako rytíř, ale člověk jiný,

jak po zimních jde vichrech úsměv jara;

víc dosáhl než smytí svojí viny,

zázračné lásky, která v nitru hárá,

nechť jako jiskra v popeli je skrytá,

přec zazáří pak, jak když slunce svítá.

Byl tvrdý Coralus a jeho pěst

ležela těžce na lidech i ženě,

byl vítěz, hrdý na slávu i čest,

jež hájil statečně i v časů změně,

lilií křehkých nezřel v srdci kvést,

v tom srdci kamenném tak neproměnně;

jen pro čest vypravil se s many všemi

potírat Saraceny v svaté zemi.

Leč když se vrátil – jaká divná změna!

Jak pěvec lásky pokorný byl, sladký,

a nepřišel sám – čarokrásná žena

jej provázela, když se vrátil zpátky;

ne trofej krvavá, leč jiná cena,

ta nejvyšší, jež zlatí život krátký,

mu byla údělem v té zemi svaté

i hrůzné, zříš-li křesťany tam jaté.

„Má ženo,“ Coralus děl paní bledé –

„já v zajetí byl krutých Saracenů,

leč prozřetelnost kroky lidské vede,

mně v žalář seslala tu sladkou ženu,

ne Dalilu, jež reka v zkázu svede,

já božským soucitem zřel ozářenu

tu Saracenku, jež mi nesla žití

a přišla ke mně tam, kde smrt a hnití.

Jdu se svou osvoboditelkou drahou –

ó přijmi ji! Nechť cizí, je tvou sestrou!

Šla mojí krvavou a děsnou drahou,

kde v hrůzách zničení se květy nestrou,

soucitu slzí zrosila ji vlahou,

až v lučinu se proměnila pestrou,

kde květy pučely, kam stoupla noha,

nechť rety její jinak ctily Boha.

Já na boj nemyslil, kde těžké praky

balvany metaly v bašt čela tvrdá,

na ženy čarovné já myslil zraky,

zářící vášní, jež i v lásce hrdá,

svist šípů dozněl, slyšel jsem jen ptáky

pět píseň věčnosti, jež smrtí zhrdá –

to život nejvyšší, ráj v smrti, bolu!

Dva různí andělé šli v duši spolu.

Noc velkou AI Kadar, v níž korán zjeven,

já nyní chápal v bídě svojí zcela,

cit zářící, jak dosud neprojeven,

zněl ústy archanděla Gabriela,

já neviděl již v očích bližních břeven,

rtů růže líbaje i úběl těla,

šla dvěma ráji duše jásající,

šli andělé i Peri zpívající.

Je Allah jméno jiné, láska stejná,

zdroj žití stejný je a vášeň hoří,

plá všude stejně moc ta čarodějná

pod sosnou, palmou, za dálnými moři;

ta velká pravda byla mi teď zjevná:

ne v boji zlém, leč v lásce člověk tvoří,

jen v lásky divoké a sladké touze,

kde věčnost, vteřina – vše krása pouze.

Já, ženo, chyboval – ó těžký omyl!

Já ujařmil i tebe s duší svojí;

ne v Jordáně, já v lásce se pak omyl,

má moudrost není v krvavé již zbroji,

nebeský posel klamy moje zlomil,

ne k hrobu božímu, leč k lásky zdroji

má duše přišla divoká a smutná,

já v hoři poznal, že zášť není nutná.

Nač boj a vraždy? – Neobsáhlý smutek

v mém srdci hlodal, jež se toužně ptalo:

Co v očích božích velký jesti skutek?

a v odpověď mi růží rudou plálo

to slovo „láska“! V blescích divých půtek

jak nebes znamení ve hvězdách stálo;

já četl je, ó sladká moje paní,

ten, jenž je láska, chce i milování!“

Coralus zemřel – ještě po staletí

náhrobní kámen bylo možno zříti,

v břečtanu, travin, květů divné spleti

tré postav pělo sladkou píseň žití,

k rytíři dvé žen tulí se jak děti,

zářící rosa na trávě se třpytí.

O krutém klamu dozněla již zkazka

a kámen zvětralý měl nápis: Láska.