S. Agatha.

Není v kráse skvoucí

Lílije to lesknatá,

Jest to panna vroucí,

Jest to svatá Agatha.

A jak růže červená se,

Tak ta panna skví se v kráse.

Divnou krásu její

Když byl vládař pohan zřel,

Jako o nístěji

Láskou po ní zahořel.

Agatha však jako skála

K jeho žádbám hlucha stála.

Tu se hrozně rmoutí,

Až mu srdce usychá;

By ji mohl hnouti,

Divně jinak pletichá.

„Nakloň se již ke mně v lásce,

Sic ti budu v zlého zkázce.“

Panna neustává,

Jeho slov se nehrozí,

Vzdy mu výhost dává,

Ač se zle s ní lomozí.

„Mám já chotě svého Christa,

Ten mně svadbu v ráji chystá!“

Nezavála bouře,

Krása z růže nesvadá:

Panna v svaté zpouře

V okovách to uchřadá.

Skřipec drásá, biče tepou,

Kláda láme pleť jí lepou.

„Jsouliž tvého chotě

Svatební to radosti?

Proč tě v této zlotě

Krutých muk těch nesprostí?

Již se raduj sličná děvo,

Svadba tvoje jde již v jevo.“

Takto děvu trápí

Nedaje jí oddechu,

A vždy tužších sápí

Přičinuje k posměchu.

„Usmysli již děvo sobě,

Sic hůř bude v krátké době.“

Polesk z luny tváře

Nesvítí to v komnatu:

Nadhvězdná to záře

Krásí svou Agathu.

Svatý Petr u ní stojí,

Rány její divem hojí.

„Pro věčného krále

Snášej tyto obtíže,

A dli neustále

S celou duší u kříže.

Z otrapy té Bohem seté

Kvítko tobě spásy zkvěte.“

Vládař v divém škřeku

Zuří proti děvici,

A jí v novém vztěku

Připravuje hranici.

Oheň hoří, plamen šlehá,

Agathy však nepožehá.

Rosa-li to padá

S nebeského blankytu?

Ó to Háta mladá

Mluví v svatém pocitu:

Povel již mně, Christe, jíti,

Kde tvá věčná záře svítí.

Sivá holubinka

S květné lípy neklesá,

Agathy dušinka

Vyrývá se z tělesa.

K nebi letí, s Christem chodí,

V lílijech si, v růžích vodí!