S BOHEM.

Tvá bílá žena tlumok shledává – –

„Tu prádlo máš, tu jídlo,“ tiše říká,

a hlas jí podlomeně selhává.

I odchází a dlouho zůstává,

pak navrací se jako bezhlavá.

Tví čilí hoši jsou jak plátno bledí.

Jen obstupují, z dálky na tě hledí,

jak s bázní, jakby polodiví běsi,

zas provedli cos divokého kdesi.

Než pojednou se na šíji ti věsí

a „Tatí, drahý tatí“ vykřiknou

a běží ven a divě zavzlyknou.

Však rozkvetlé tvé zlaté poupátko,

tvá královnička, pranic nechápe.

Svou bosou nožkou těžce přicape,

jak nemotorné tlusté housátko,

a ručkou buclatou tě chytá zdola

a „Táta, táta“ usměvavě volá.

Jak zloděj mračně hledíš, vous si trháš.

Však náhle, přemožený, k ní se vrháš

a z hrdla vzlyk se dere nelidský:

„Oh, s bohem, s bohem, ptáčata má holá!

Oh, s bohem děti mé – snad na vždycky...!“