S BOHEM OCEANU!

Když poprv jsem ti pozdrav zajásal,

tys divou bouří břehy otřásal,

a nebi, které hřmělo nad tebou,

jsi vzdoroval svých hněvů velebou,

a ztajiv se v plášť mlhy nesměrný

jsi volal na mne: „Jak jsem nádherný!“

Teď opouštím tě. Zrak můj prochází

se naposled tvou plání bez hrází,

ty v úsměvu dnes mluvíš s nebesy,

zář slunce na tvých vlnách hraje si,

ty v růžích jeho tiše, tiše sníš...

Proč usmíváš se? – Ó ty jistě víš,

že kdybych šel v kraj světa daleký,

má duše vězněm tvým je na věky.