S BOHEM SNŮM.

Je kámen hrobový na nitru mém,

jejž odvalit se marně snaží ruka,

v zakletém kruhu jakéms žiji zlém,

v něm pochybností ztajena jsou muka,

červ sídlí tam na keři rozkvetlém,

slov něžných růže vadne hned, jak puká,

a bezejmenné, šedé táhne chvění,

to mrazivý mrak smrti rozloučení.

Jednou mi podáš ruku: Příteli

můj drahý, s bohem! Třeba k slunci jít,

dík za dny šeré, jež jsme snášeli

a nosili si v noc svou hvězdný třpyt,

nad nadějemi, které umřely,

jsme spolu šli se tiše pomodlit –

teď čas je jíti, dřív než noci stíny

se snesou s hor k nám dolů do krajiny.

A v západ budu zříti. V jeho plamu

na lučních květech drobná slunce zřím,

kývají vlídně, plny drahokamů,

jsou tobě sladkým lásky poselstvím,

nad žitím nedožitým, plným klamu

v noc odcházím s tím těžkým smutkem svým,

dvě slzy poslední se v očích chvějí

za sny ty krásné, které opouštějí.