S Bohem!

Moje paní, moje paní,

tak již přec je pravda tedy,

že Vás, moje paní krásná,

vidím dnes již naposledy!

Naposledy, naposledy!

Moje paní, tušíte-li,

jakou propastí nás oba

jediné to slovo dělí?

Tušíte-li, jak se náhle

šíří mezi námi dvěma

moře bezedné i temné,

moře, které konce nemá?

Ano, ano! Sotva jsem

zvedl k Vám svůj pohled smělý,

na věky Vás opustiti,

paní moje, osud velí.

Na vždy, na vždy! Sotva že jsem

spatřil nebe svého štěstí,

jako bleskem byl jsem sražen

k zemi touto náhlou zvěstí.

A než se zas v tyto vlídné,

smutné kraje podzim vrátí,

jiný, moje paní sladká,

svojí snad Vás bude zváti.

Uchvátí Vás v lokty svoje,

líčko Vaše temně vzhoří

a mé rty Vám naposledy

„S Bohem!“ ještě zahovoří.

S Bohem!... Však co pohřbeno je

v tomto jednom krátkém slově,

nevyváží, paní moje,

ani popel na hřbitově.