S BOHEM

Vběh’ jarní vánek oknem po špičkách

a na svou sestru zvědavě se dívá,

jak leží tu v svých zlatých střevíčkách,

tak smířeně, tak mladě, jako živá,

jak by se vydat chtěla na cestu,

jíž radostno jí, volně bude jíti.

Zřím zmaru prázdnou tvář? Spíš nevěstu,

jež v lásce k srdci tiskne chumáč kvítí.

Jde, nikdo nezná kam. Jak přišla kdys,

a sotva víme, z kterého k nám kraje.

Leč kudy šla, kraj omlád’ v dechu míz,

a kdo ji miloval, měl svátek máje.

Je smír i v bolu. Věnců trpký pach

a slzí sladká útěcha nám splývá.

Smrt nemá hrůz. Pták dole v zahradách

svou jitřní píseň na cestu ti zpívá.