S BOHEM!

S Bohem tedy, s Bohem navždy,

přešlo vše, jak všecko mizí,

před lidmi a celým světem

budeme si nadál cizí!

Neřekneme, že se známe,

ruky sobě nepodáme,

jen když někdy potkáme se,

v hovoru se hlas nám zláme.

Do očí si nepohlédnem’,

pohlédnout se budem’ báti,

by nás bolesť neschvátila

pro to, co se nenavrátí.

Ale hrdě – v jinou stranu

zvednem’ při tom svoji hlavu,

aby, že nás bodlo v srdci,

nemyslil si žádný z davu.

A kdyby si myslit mohl,

však už najdem’ svoji pýchu,

něco se přec vždycky hodí,

co nám bude náhle k smíchu.

Nepovedem’ kroky svoje

v stará místa schůzky naší,

k čemu také? – Naše láska

dojista tam ještě straší.

Z jara straší písní ptactva,

které pěje, neví komu,

na podzim tím listí svistem,

které spadlo s větví stromů.

V levo ty, já v pravo půjdu,

velká dost je země celá,

aby se dvě srdce lidská

víc už sejít nemusela.

Já svůj klid si vybojuji,

ty si najdi štěstí ryzí –

s Bohem tedy, s Bohem navždy,

na věky jsme sobě cizí!