S BOHEM!

Nuž s Bohem buď, když s Bohem tedy přec!

když už to pravda, že tě více není,

já nevěřím ni dnes v tu hroznou věc,

že tolikrát již hrob tvůj pod zelení

a já jsem ještě živ – však v srdci mém ta tíž –

ty nenavrátíš se mi nikdy již!

V mém srdci pustá tíž a ty se nevracíš,

bys jediným mne slůvkem potěšila

a přec ta ruka tvá tak měkká byla,

a každé slůvko tvé, jak slunce, když

se moje tvář jen chmurkou zasmušila.

Na šírý hledím svět a svět je prázdný,

den po dni mijí, prázdný pro mne čas

a lidský úsměv chladný mi a mrazný

a lidská láska led; – mžik nenahradí svět,

jenž jeden blažil nás!

Jen někdy sen mi tebe navrací;

však divnou, jak bys nebyla to sama,

tvůj ruky stisk už můj mi nesplácí,–

i ve snu již je prázdno mezi náma.

Dnes ještě vzpomínám, však v mlhách hyne

tvá podoba, tvá láska, hlas i hled

i stisknutí tvé ruky naposled

to před chvílí, než byla’s v říši jiné –

a vše to mine!

Nuž s Bohem buď, i Ty, již unáší

smrtelným zrakům svět ten daleký,

a s Bohem, ty vzpomínko nejdražší,

než vymizíš mi z duše bezděky.

A s Bohem sne, v němž jednou se mi zdálo

o lidském štěstí, s Bohem naposled –

a dobře je, že nevrátíš se zpět

už nikdy sem, kde radosti tak málo

a žalu na věky.