S BOHEM!

Den v rodišti svém drahém poslední!

Jen den a noc – a než se rozední,

však ponese mne přes hory a doly.

Kříž na kříž chodím města uličkami,

zrak zalévá se slzou, srdce bolí;

to smutná pouť: jdu rozloučit se s vámi,

vy malé domky utěšené, bílé;

ach, nehleďte tak teskně, zasmušile –

a buďte tady s Bohem!

Teď jinam zas můj obrací se hled:

k vám, lesy tmavé, spěchám naposled!

Jak rád jsem vždy se nořil, drahé lesy,

v to tajůplné, tiché lůno vaše,

kde chodce snítka padající zděsí,

když veverka se v útěk dává plaše!

K vám spěl jsem denně – a teď dobu dlouhou

tam v dáli budu mříti po vás touhou – –

Nuž, drahé lesy, s Bohem!

A ještě jedna – nejkrušnější všech –

mně zbývá cesta: v tichých místech těch,

kde nářek jen a vzdechy slýchat bývá,

tam pod břečťanem vetché schránky kryje

mně drahých duší hrobka mlčelivá.

Jdu v cizí svět – ó, kterak bolno mi je!

Kdy s Vámi zas se sejdu, mrtví spáči?

Kdy na Vaše zas rovy klesnu v pláči?

Vám pokoj věčný – s Bohem!