S BŘEMENEM STESKU

Již soumrak houstne nad poli a lesy,

za chvíli ztichne poslední zpěv ptačí.

Z okna se dívám do krajiny prosté.

Pojď bažantnicí se mnou do Podmračí!

To pěkná cesta je. A naposledy

jsem s lehkým srdcem ještě chodil po ní.

Pojď, drozd nám zahrá ještě na svou flétnu,

a okraj lesa fialkami voní.

Pojď, všudypřítomná! V tom zešeření

na bílé silnici a v tichém kraji

se rozesníme, s roztouženým srdcem

projdeme zvolna rašícími háji.

Chce se mi z dálky chápat krásné věci

a drobným věcem kol je vypravovat.

Chtěl bych tě, touho, jako velké dítě

na kolenou své zkušenosti chovat.

A směle, vesele ti, touho krásná,

kus energie, víry, směru dáti

a vštípit ti, že na svobodu nikdo

čekati nesmí, nýbrž si ji bráti...

Již soumrak houstne nad poli a lesy.

Z okna se dívám do krajiny prosté.

Jsi u mne jako vždy a jako vždycky

mé břímě stesku roste, roste, roste...

jak v houští bledý květ, jenž slunce vidí

jen skulinami ve vysokém doubí

a ilusí pln čeká, čeká, čeká:

Se slunkem svým se nikdy nezasnoubí?