SÓD.

Dež sem já šil do Držovic,

potkala mně Hlóčela,

o Romži a Bůh vi, co vic,

žalobe mně hočela:

„Romža pořáď nadává mně,

že pré já so rozrepa,

komis pré je skrzevá mě

a že nemám Filepa.“

„Že so leda horská banda

a že lezo do města

neznahaňba košolanda –

ona pré je nevěsta.“

„Ona pré má hezky kóske

raku, okónu a ščok –

já pré bělece a hróske,

samá žaba, ščór a mlok.“

Otěkal sem od Hlóčele

k Držovicom selnicó –

a to zas mně Romža mele

žalobe jak trdlecó:

„Hlóčela mně pokuj nedá,

pořád´ čémse pokóši,

zkazoje mně, že mám smotek

a že mně to nesloši.

„Že pré chodim tajak omřa,

samá boži močka, křéž,

nadává mně „Romža-komža,

glerigál a tmářská spřež.“

„Že pré o sobě si meslim,

chco pré dělat regino –

ona pré má k sobě město,

a já jenom dědino....“

Jářko: Ticho beďte obě!

Deť vás brzo Valová

ve svym blatě jako v hrobě

obě sestre pochová.

Nač se zlobit? Nač se peklet,

tajak divy furie?

Nač tá metel? Nač ten nekled?

Neslešite rekvie?