S DÍTĚTEM.

Jdu s dcerkou svojí do přírody,

tu díváme se k bahnisku,

kde žáby očkem svítí z vody,

či prohlížíme, na písku

jak ještěrky se malé honí,

jak ráče leze v potoce,

jak vedle cesty na jabloni

si masák drze štěboce.

Má dítě moje oči všude,

a sype mi své otázky:

„Kde tento brouček spáti bude,

až navrátí se z procházky?

Zda něco se mu také zdává,

když hvězdy svítí nad náma?

Zda ropucha, jež z brázdy vstává,

své děti také ráda má?

Jak vešlo se jen vyklubané

a žlutozobé strnadě

v to vajíčko, jež malované

dnes ráno bylo v zahradě?

Zda navštěvuje mladé ptáčky

též někdy jejich babička,

zda cvrliká jim povídačky,

až rozmile je uhýčká?

Zda v potoce rak dlouhovousý,

když celý den tak robotí,

a po kamení, bahně brousí,

se také trochu zapotí?

Zda „rybí očka”* ) vidí tedy,

že jdeme právě vedle nich,

a co to bzučí komár šedý,

když sedá v „okách jeleních”?** )

Proč koníček***) tak zasmušile

se v dálku dívá s pažiti?

vždyť slepotou má oči bílé

a sluníčko mu nesvítí?

Tak otázek mi dává stero –

Co zodpovídat mohu z nich?

Vždyť přírodě jsi blíž, má dcero,

než já i s moudrem tlustých knih...