S Don Quijotem od Doré-a illustrovaným.

Kterak svět je málo vděčný

mysliteli, básníkovi,

nejlíp ze všeho ti poví

hidalgo ten přestatečný.

Co vše podnik’, co vše zkusil,

bil se s lidmi, zvěří, stíny,

s větrnými bil se mlýny

a jen posměch trpět musil;

tak, že čas v svém burácení,

který kámen po něm vrhnul,

skoro s sebou juž jej strhnul

a pohrobil v zapomnění.

Tu však ještě v šťastné chvíli

nad propastí času děsnou

věčné Krásy tknut byl vesnou,

ruce dvě jej zachytily.

Cervantes jej vytáh’ vzhůru,

z jeho snů ve divém reji

obrovskou stkal epopeji,

vyzlatil mu čela chmuru.

Doré v směs tu fantastickou

potvor, lidí, zloby, něhy,

s magickými pustil šlehy

svítilnu svou kouzelnickou.

A to obé pohromadě,

dědic losu Quijotova,

kladu – ač mi váznou slova –

k vánočních tvých dárků řadě.

Za něho můj zpěv se kryje.

S Dorém Cervantes jak v bídný

jeho život slali vlídný,

kouzelný svit poesie:

Tak ty rovněž v moje žití,

v sny mé duše, touhy, žaly,

obrazy a idealy,

hoď své duše všecko kvítí!

Láskou svojí nad propastí

života mne zadrž, drahá,

myšlenky oř když se zdráhá,

pouč ducha, jak jím vlásti!

A v ten chaos fantastický,

jako Dorém záře v stíny,

ať mi skane v život líný

jasný smích tvůj, melodický.

A když myrty lístek ztmělý

přivinu k tvým drahým skráním,

láskou, štěstím, požehnáním

illustruj můj život celý!