S HOR VYSOKÝCH...

S hor vysokých se dívám

na města trpasličí,

na hnízda pídimužů,

kde maličké je všecko,

tak směšně nepatrné –

zřím jejich shon a vřavu,

jich malicherné půtky,

jich pře a sny a touhy,

jež mravenčí tak mírou

chtí obsáhnout svět šírý,

jej podmanit a skrušit,

– co Osud s výše zírá

a útrpně se směje.

Ten každý červík dole

tak pln je směšné pýchy,

jak páv si vykračuje

slepičí malou nožkou,

s mozečkem náprstkovým,

kde myšlenky se rodí

nádherné, světoborné –

vždyť přesvědčen je každý,

že vesmír jemu patří,

hor velebná ta krása,

hvězd skvoucí miliardy,

i že to zlaté slunce

jen pro něj svítí, hřeje,

a vše, co žije, dýchá,

že otročit má jemu.

A v zadu se mu houpá

s pentličkou dlouhý cůpek

všech předsudků, co žily

již celé věky před ním

a které pilně sbíral

jak vzácný, drahý odkaz.

Co světlého měl v srdci,

co v dušičce měl dobra,

to všecko vytáh, vysál

ten klátící se cůpek

všech předsudků, co žily

již celé věky před ním

a které pilně sbíral

jak vzácný, drahý odkaz.

Co světlého měl v srdci,

co v dušičce měl dobra,

to všecko vytáh, vysál

ten klátící se cůpek,

že zbyl jen suchý pahýl

bez lásky, bez radosti

a světu bez užitku.

Těch červíků se hemží

jak bez počtu tam dole,

a rvou a prou a drou se,

druh pohlcuje druha,

druh nad druha sám horší,

že s hnusem odvracím se,

když zřím tu hloupou frašku.

A v tom se cosi hnulo

tak bezděky v mém srdci –

vždyť je ta hloupá fraška

těch trpaslíků život,

tak smutný, bezúčelný,

tak plný běd a strastí –

mých bratří je to žití,

mé vlastní je to žití.

A v hrudi červíků těch,

kde lež a závist vládne,

kde zloba vždy je doma,

tam kdesi v koutku duše

přec ještě cosi svítí

jak rosná čistá perla –

to lítost je a hořkost

nad nesmírnou tou bědou

těch druhých ubožáků

i nad tou bědou vlastní – –

– Co Osud s výše zíral

a útrpně jen smál se,

já nad tou komédií

tak komáří a směšnou,

tak nízkou, malichernou

jen bolestně jsem plakal.