S JAREM DOMŮ.

Jeden paprsk v pusté žití,

ruch a ševel tajuplný!

V jihu jinak slunce svítí,

zpívá pták a šumí vlny,

a blankytem beze hrází

mír a štěstí v duši vchází.

A já pravil k srdci svému:

Sleť juž s větve svého snění.

U moře, hor modrých lemu

hledej krůpěj zapomnění;

snad se bolest tvoje ztiší,

až usednem pod cypřiši.

Šli jsme; jak se mezi jilmy

réva, chmel a břečtan vine,

sen o vlasti v duši zbyl mi,

letěl za mnou v kraje jiné.

Jak se těžko zapomíná!

hučí les a šumí třtina.

Hoj! tu v sluch mně bilo moře!

Jak to hřímá, srší, kouří!

Vzpomínky snad i mé hoře

přehluší svou věčnou bouří.

Darmo! slyším svojich do snů

břízu šumět, lkáti sosnu.

Apeniny v luny svitu

v jednu zeď se slily v zadu,

a já viděl v každém štítu

čelnou skálu Vyšehradu,

v šumu vln i v písni stromů

slyšel jsem jen: „Domů, domů!“

Tu jsem pravil k srdci svému:

Řekni, vlast co dát ti může?

Aspoň hrob dá zemdlenému,

řeklo srdce, na hrob růže,

v dívčí oko slzu v taji

přec tvé písně vyzpívají.

Teď když klidně zírám kolem

na skřivana s písní smavou,

na jabloně mezi polem,

na květ střemchy nad mou hlavou,

v bledých lístků zeleň jemnou:

zřím, že jaro přišlo se mnou.