S jarem.

Jak země, jež se k žití z jara budí,

jest člověk, který všecko drahé ztratil.

Když srdce raněné již zmlká v hrudi,

po velké dani, již svou krví platil,

jej přece znova k boji cosi pudí.

A pokud věků stín ho nezachvátil,

v něm bez ustání zrno víry klíčí,

ba snad i pak, až na prach zem jej zničí,

z ní květem vzejde, v boj by zpět se vrátil.

Ó naděje, ty stavbo ocelová,

ty Prometheův ohni věčný, svatý,

kdo můž’ tě zmoci, abys neplál znova?

Jsme rovni si, všech osud náš je klatý,

a přece každý rád je poutem spjatý: –

Neb každý z nás své jaro v srdci chová!