S KNIHOU BÁSNÍ PETRARCOVÝCH.

Kde vlastní v bázni váhá cit, že schladí

jej Skutečnost svým drsným doteknutím,

jak rádi svěříme jej cizím hnutím;

v sny cizí vlastní zapustíme rádi.

Tak z těchto zpěvů zpívá lidstva mládí

a duše květ jest, vánku každým tknutím;

jsouc šťastna v sobě blaha procitnutím

pel střásá, k písni vlastní struny ladí.

Co básníků své vyzpívalo touhy

po Tobě, mesier Francesco, až k nám,

toť jeden lásky kancionál dlouhý!

Nač připisovat k němu nové zpěvy?

Co nejlepšího dát lze, cit ví sám,

a o jiném snad sama Láska neví...