S knihou „ReIiquie“.

Tak přešlo jaro s něhou svou i blesky,

žár léta nudou moje srdce spálil –

já svého ducha pochyby a stesky

jen v mlčení a odříkání halil.

A teď jsem zvedl kytku jara suchou –

v těch reliquiích zbylo vůně málo!

Dech vzpomínek v ní nechví sladkou tuchou,

jen srdce ví, co krve mé to stálo.

Tak na hřbitovech, které zapadají,

jen letní noc svou vonnou touhou prodlí,

dech rakví květy ve svých listech mají

a nikdo víc se na nich nepomodlí.

A přece vím, že po tom kvítí svadlém

já najdu v žití snivou krásu znovu,

až zamyslím se duše nad zrcadlem

v svých modlitbách a cestou ke hřbitovu.

Ó, nechejte jen svit svých očí božský

plát nad krajinou mojí duše klidné

a v zapadlé mé minulosti trosky

znít sladké echo svojí řeči vlídné.

To jistě vím, že bez kletby a vzlyku

i nad náhrobkem mojí rakve chudé

jak symfonie spasení a díků

má píseň za vás modliti se bude.