S KONCEM LÉTA

Mlčí touha má jako vedry vypálená,

ale již vítr se zdvihá nad stromů výšky ty.

Mlčí v srdci mém útěcha pro drahé postavená,

světlý domek na návsí slámou pokrytý.

Ještě mlčí má láska k městu a k jeho vření,

jako když odloží ruka nástroj z únavy.

Ale podzim je tu a do víru zápolení

polnice větru zvučí, hlas kovově jásavý.

Ještě únava léta v žilách mojich proudí,

ale podzim, jenž otřásá okny a veřeji,

všecku tíhu a všecku ospalost živě soudí

rytmy a nárazy, tanci a kročeji.

Zářící podzim lípy rozepěl v spěchu,

jabloním dozrávat dal opojně,

jeřáby rudly, zakrývaly střechu,

vojáci včerejší nemluvili již o vojně.

V stodolách uzavřených jíž dozpívaly cepy,

na polích vystřílená zřídla zvěř,

jenom ten les a polí řad sluncem je slepý,

od větru strom je serván i každý opadlý keř.

Všemi odstíny zlata a stříbra a žluti

proděravělé stromy zářit uvidíš.

Vítr mi připomněl plavce, jež čekají na odplutí,

Pohledem se vším se loučím, vše dražší mi je a blíž.