S KŘIVDOU V SRDCI.

Kraj kopců v šedi svrasklých stařen

tovární kouře vychrlil.

Tu o spravedlnosti snil,

kdo nakonec vždy křivdou zmařen.

Z hrůz manželských, z rodičů zel

kříž našel, used’ na kameni.

Tu pokušitel v přestrojení

si k němu sed a takto děl:

Nic nejsem, jenom pravdy stínem,

však pohled přímý chci ti dát:

Tu musilo se něco stát

cos mezi otcem kdys a synem.

A ukazoval nahoru:

kde bledá, setřená líc Krista,

ta krev, ten bok – toť vražda jistá.

A jitří jeho pokoru.

Že stalo se cos, – nakloní

ryšavou, strašnou k němu masku:

Znal mstu a hněv i krutou lásku

ten otec starozákonní.

Tu hlavu trny zprobodanou

kdys tehdy, luza opilá

když v květný svátek věnčila,

už prodal vraždou ujednanou.

Msta otce, jenž se soka bojí...

Snad roztržka to rodinná...

Snad žárlivost, jež proklíná...

Snad pomsta, zlo jež matce strojí...

Ne, dodnes není Spasitele,

utěšit, vykoupiti svět.

Toť jistá vražda – z očí čet

to ryšavce, jež zatvrzelé.

Znám, ruka smekne-Ii se nahá,

se syly, otců řevnivost.

To děn, ryšavý zmizel host

s truchlivým smutkem otcovraha.

A ten, jenž o spravedlnosti snil,

otravu suggestivní moci

ucítil, zase bez pomoci

když sám tu s křivdou v srdci zbyl.