S KUŽELE BÁJÍ.*)

Jak ze sna vidím na kuželi

bílou kadeř lnu,

z níž chůva dobrá, šedovlasá,

v šeru zimních dnů

když v dětí kruh si k ohni sedla,

nám za vrčícím kolem předla

tolik zlatých snů.

Zas pod křídloma báje letím

v trpaslíků říš

a směju se, že do lastury

zapřáhli si myš,

že ořech – člun – si vlekou k vodě

a muchomůrka v nepohodě

že jim skýtá skrýš.

Zas vnímá duch můj s podivením,

báj co šepce dál,

že drobounký ten lid si zrobil

palác v lůně skal,

že rubín, safír s drahým kovem

tam na klenutí křišťálovém

čarokrásně plál.

Ach, stará bájko, duší vlá mi

tvoje divná zvěst,

když hana dechem hrubým kalí

rodu mého čest.

I nad ním obr soused křičí:

Hle, tento národ trpasličí

jak mi směšným jest!

Však ty, ó lide, nedbej hánců,

po svém jen se sprav

a s chutí dále rukou, čelem

pracuj, snášej, stav!

Nechť na plece druh stoupá druhu

a výš a výš se hemží v kruhu

mravenčí ten dav!

Již pilíř nejeden se vzpíná

směle nad zemí – –

Dej Bůh, ať klenba záhy vzplane

krásy zářemi,

a v práh-li obr nohu vstaví,

ať smích mu na rtech pohrdavý

žasem oněmí!