S květy.

Tak někdy pýchou znavené nás ukonejší

sen lethargický. A když pak nás vzbudí

zas’ slunce zářivé, jsme ještě znavenější

a vidíme, že jdeme žitím pokorni a chudi.

Milenci nocí jiskřivých a chladných jiter,

hvězd kouzlem těšíme svou duši.

V bolesti, skryté žárlivě ve hloubi niter,

jak němí jdem’ a pro soucitná slova hluši.

Ke stéblu stéblo zvolna přikládati,

toť práce naše v neúrodných polích.

V jho jedno se zvířetem spiati

se živly bojujem’ a padáme v těch bojích.

A když k nám země krásou jara promluvila,

tu čistou její nádheru svým zjevem bojíme se poskvrniti.

Zamilováni do svého marného a pokorného díla,

chcem’ sebe samy v bílé květy proměniti.

kde možno teplo paprsků pít širokými listy,

jak rozkoš přijímati ranní rosy něhu

a s vůní země smísit dech svůj lehounký a čistý,

v přívalu deště tělo svoje vykoupati,

ať všechny zvábí motýle a vůní svou je zmámí,

do hlubin zrcadla se zticha pousmáti

a závodit v své kráse se hvězdami.

Pak kdysi, květy bílé v suchém listí zahyneme,

až na kraj padne těžká ruka zimy.

Nebudem’ myslet’ s úzkostí, zda z jara zas’ se rozvineme.

S květy jsme žili, i umírati chceme věrně s nimi.