SÓLO V TICHU

Les nehučí. Je ticho tak,

kol plynouc těžce jako vrak,

jenž množství vody dělí,

ni travina, ni pýr a chvoj,

sníc, neprojeví nepokoj

a zřídka zaševelí.

Jak neživý je vzpřímen les,

a síla smrti kotví kdes,

kam nemožno spět za ní,

zde nenalézáš hranici,

kde končí život bující

a počne umírání.

Je polotónů zrak tvůj syt,

jak lázeň vlahá šerosvit

vše polévá a topí

a tak ti prostor připadá

jak zakuklená záhada,

jíž duch tvůj nepochopí.

Až toho ticha zralý plod

co pramen tajných, živých vod

se ozve – pění drozda,

sten zdušený a nesmělý,

jenž srdce moje rozdělí

a z marné touhy rozdá.

To není útlý ptačí zpěv,

víc kaskádě, s níž kane krev,

to podobno je spíše,

a duše těžko rozezná,

zda míra smutku bezmezná

vlá z hlubiny či s výše.

Co nelze odět’ v slovní šat,

tu slyšíš v hebkém altu štkát,

jak těžkou zpověď srdcí.

To není zpěv, toť moře tuch,

jež bije smutně ve tvůj sluch,

kamž slepě chceš se vrci.