S ní.

Proč, proč si na to myslím zas a zas,

že touto stezkou šel jsem loni s ní,

že opřela se o mé rameno,

že hlavinku mi dala na prsa

a že byl večer tichý, hluboký

a nad hlavou nám hořel Orion –

a její zrak se lesknul podivně...

Proč na to myslím, darmo, nadarmo! –

Teď za večeru jiný chodí s ní.

Teď jiný líbá ji, to její muž,

a ona, ona k němu pohlíží

a dívá se mu dlouho do očí,

kol jeho šíje obě ruce své

a smějí se, – a já tu vzpomínám.

I touto stezkou jednou půjdou snad

a bude vše jak tenkrát a jak dnes

a ona bude svůdnou jako vždy...

A bůh ví, co si budou povídat,

snad povede si dítě za ruku

tak hezounké, s tak milým úsměvem,

jež za motýlem ručkou lapajíc

snad utrhne si kvítek po cestě

a potom mlčky podá jí ten květ,

tak jako já, když ještě byl jsem živ

a chvíli šťasten bloudil jsem tu s ní,

když tenkrát v onen večer blouznivý,

jak nad hlavou nám hořel Orion

a její zrak se lesknul podivně,

jsem ptal se jí „viď, že mne ráda máš“ –

a na to ona „ráda na věky“

mi chvějící se v ústa vlíbala.