S novými myšlénkami.

Ó povězte mi stíny bledé,

vy s myšlénkami novými,

kdo svaté vaše dumy přede

a v první těžký boj vás vede

i propastmi... Kdo poví mi,

kdo nadšením vám srdce sílí

a nedá v půli cesty stát

a tmou vás vede k cíli

a ku vítězství jedenkrát.

Vy víte: každý kámen chopí

a blátem skráň vám pohází,

vy víte, žádný nepochopí

a v trní vaši hlavu stopí

a výsměchem vás provází.

Zde každý vaší cestě klne.

Vy víte, ten svět nechce vás –

v ty davy pohodlné

váš chór by velkým hymnem třás’.

Vy víte, jako hrozná tíha

to můrou leží na skráni

a žití to je černá kniha,

kde s výkřikem se výkřik stíhá

a s odříkáním zoufání.

Vy víte: čelo zrudne krví –

však až se chátra vyhýří,

vy z vyvolených prví

budete lidstva pilíři.

Ó bledé stíny utýrané,

vy jdete dál přes lidský soud,

vám hoří zrak a čelo plane,

jak jdete v předsvit zoře ranné

tu boží dceru obejmout.

Tak jdete dnem a nocí jdete,

krev vaši nikdo nevidí,

však nikde nenajdete

té myšlénky své u lidí.

To vaše dítě bloudí kdesi –

a kdo mu dá kde přístřeší!

A když vás tma a smutek děsí,

když v srdce mukou bili jste si,

ó kdo, ó kdo vás potěší!

Snad vaše dítě hyne, strádá

a po vás volá v hluchou tmu,

že v zrak se slza vkrádá,

že dali jste kdy život mu.

Však nechvějte se, přijde jednou,

vás tiše vezme za ruku

a zlíbá vaši hlavu bědnou,

že ňadra výš se v pýše zvednou

na jeho srdci v souzvuku.

A byť to bylo v pozdním stáří,

vám žehnáním se zachví ret

a úsměv vašich tváří

vám bozi budou závidět.

A třeba tu se často ptáte,

kde vaše dítě bloudí teď,

tam „požehnání“ zašeptáte

a hloží v drsnou cestu sváté

vám květem vzpučí v odpověď.

A řeknete: – Hle, orel mladý

víc neskloní se pod jarmo,

v něm žíti budem tady

a nežili jsme nadarmo. –