S OFFERTOU.

Již sluha portieru rozhrnul

a do šerého pokoje jí pokynul.

Že drobná byla, všecka šedivá,

až na tluk srdce jako neživá,

muž, který u okna cos pilně psal,

až za chvíli se ohléd', dál ji zval.

Dva kroky postoupla a stanula,

obálku bílou v rukou zamnula.

Pan řiditel se na rozpacích pás',

když zaplál ruměnec a v šíji has',

kde tmavé kroužily se kadeře.

Pak přece oči zvedla v důvěře.

Za prominutí tiše prosila.

Jde s offertou, pan rada posílá – – –

„ah ano, tu je dopis pana rady Zet“

tak úzkostlivě doševelil ret.

„Tož pojďte pěkně, slečno, ke mně sem,“

tvář přísná změkčila se úsměvem,

pak na kravatku pan řiditel sáh',

skráň přejel si a bílou vestu stáh',

svou americkou židli otočil

a milostivě hlavu naklonil.

Když znovu oči zvedla, zrak mu vzplál.

„Pan rada Zet, že poroučet se dal,

a doporučil, abych přijal vás?

Jste mláda však, a sotva víte as,

jak v kanceláři nutno pracovat.

A umíte-li stenografovat?

Psát na stroji? Nuž, ruku dejte mi!

Co dokážete těmi dlaněmi?

Tak dětská ručka, bílá, hebká tak,

a chvěje se jak polapený pták!“

Za dětskou ručku k sobě strh' ji v ráz,

pravicí ovil květinový pas

a levá ruka zdvihla obličej.

„Bah, v oči se mi směle podívej,

a máš-li hezké, všemu dostálas,

vždyť máme tady málo takých krás!

Ty bloudku, proč je slzy zalily?“

A na klín stáh' ji vposled opilý.

„Jsi asi chuda, – pomůžem ti již,

když sladkostí to svojí nahradíš.“

Už v náruči ji sevřel, ruce jal

a chvějně steré sliby všeptával.

„Jen třicet zlatých je tvůj řádný plat,

však pětkrát tolik můžeš vydělat –

jsou mimořádné práce, – no, snad víš, – –

vše od ostatních brzy pochytíš.

A neboj se, proč tak se třepotáš?

Tu zálohu sto korun napřed máš.“

Vzal vonnou rukou ze zásuvky své

pět mincí skvělých, zlato chřestivé,

a dav je do obálky, rozepjal

dva knoflíčky a zlato uschoval

na sotva zřejmém ňader rozpuku.

Tak plaše skanula mu na ruku!

Chvěl vášní se – to poupě šedivé

mu v loktech kleslo jako neživé.

Vstal, na pohovku rudou položil

své smutné břímě, šat jí uvolnil

a za ten prvý mimořádný plat

na drobná ňadra horká ústa klad'

a sladkostí se prvé vůně zpil,

jíž dýchl květ dřív, než se probudil.

Pak víno přinesl a potřel skráň,

až černé oči znovu vzhlédly naň.

Na drobnou ručku ještě pocel vtisk',

když tělem poslední mu záchvěv blýsk'.

„Hleď, nebuď smutna, sladké srdíčko,

a utři uslzené očičko,

by za tebou se sluha neohléd',

až kolem něho chodbou půjdeš zpět.

A v bance jsi, to víš, to na mně záleží,

a já – já přeji ženské mládeži!

Až zítra ukážu ti kancelář,

a práci přidělí ti sekretář,

však přísnost jeho ať tě nemate, –

ty hodiny máš od půl desáté,

a domů jdi, kdy se ti zalíbí.

Jen mně prokážeš svoje alibi.

Tak, jdi už!“ Dvéře tiše otevřel

a opatrně v chodbu nahlížel,

až potácivě vyšlo děvče ven.

Pak zavřel, used' k stolu osvěžen.