S PADAJÍCÍMI KVĚTY.

Se stromů květy padají

růžové, bílé a rudé.

Vidím je padat a potají

ptám se tě: – Jak asi bude,

jak asi bude, anděle,

v podzimu dobu chladnou

až mojí touhy nesmělé

uvadnou květy a spadnou?

Jak asi bude jedenkrát,

až tvoje srdéčko mladé

ucítí, vzbouřeno v sladký chvat,

kterak se láska v ně klade?

Až tvoje oko, jehož svit

dotkl se mého čela,

pro mne jen pohled bude mít’

chladný a lhostejný zcela?

Jak asi bude? Naposled

přijdu se rozloučit k tobě,

sesbírám každý ten spadlý květ

na pustém nadějí hrobě,

klidně pak dám se s hrstkou jich

unášet žití řekou,

abych měl aspoň z citů svých

pod hlavu podušku měkkou!