S PALUBY

V noc hluchou lačné feny

nechť s hřívou zuří zježenou,

nechť vztekem zsinalé pěny

se přes palubu přeženou!

Loď trupy zvířat drtí,

hřmí přes plece i přes tlamy –

však bledší přízrak smrti

za námi, s námi, před námi:

Jak cyklop, který hází

tříšť skalin, loď jež rozbijí,

tak ostrov kamennou hrází

rozmetá útok bestií

a s majákem, jenž mu svítí

jak fanál smrti na čele,

se na můj koráb řítí,

jenž světélkuje zbaběle.

Před sebou smrt já vidím,

pod sebou pole záhuby,

kol půlnoc řve – Já řídím

živoucí život s paluby;

nás vírů, bradel, tesů

vidoucí vůle uchová,

soutěskou vin a běsů

propluje loď má duchová.