S PANTHEONU.
Val se, ty moře štítů, arkad, věží!
Tvůj zjev jak nekonečnost v dál se tratí!
Nad práchní věků, jež ti u stop leží,
co dnes nám pravíš, dějin nad závratí?
Kam zašly hrdé Karolingů stíny?
Kde ve tmách pyšný Ludvíků šik mizí,
césarské Bonapartů kde teď řízy?
Tiš – po všech kol jen trosky, zříceniny!
Leč z prachu fénix, mocný lidu chorál
se k nebi zdvihl, volá k nové práci.
Pluh revoluce k setbě půdu zoral,
z ní pučí símě, k lidstvu máj se vrací.
Kde trůnil purpur se svým zpupným smíchem
nad bídou tisíců a zloba s hříchem,
nás mozolná dnes dělná ruka vítá,
a v ní tkví síla věčná, obrovitá!
To trofej, která nové žití plodí,
jež lidstvo z muk a trudů vysvobodí,
by štěstím širá zem zas rozekvetla
a mysl k nebi křídlem Psychy vzlétla.
Val se, ty moře bez hranic a mezí!
Tvá myšlenka již nelká pod řetězy,
svobodná vstala ve své hrozné slávě!
Odvrhla pouta, chodí v zlatohlavě
i v bluze dělníka, všem nese štěstí –
jest heslem Bratrství, jest Lásky zvěstí!
Val se, ty moře života i smrti!
Tys jako propasť, kterou hlučí věky,
jak ruka obra, která světy drtí –
leč dnes v tvých vlnách červánek hrá měkký!
Dnes štíty, věže tvé se zlatem skvějí
a hymnus tvůj dnes zpívá o naději!
Však za tebou, jež v háv se halíš hvězdný,
zřím věků vesmír bezdný!
V něm bledý svit již budoucnosti vstává
jak věštby jiskra žhavá!
Zřím národ jiný, který měl jen hroby
a skráň dnes věncem zdobí,
meč v ruce, na svém štítu kalich zlatý,
tak v boj se vrhá svatý!
Zřím lid svůj, národ Božích bojovníků,
hřmít ve válečném ryku,
zas Žižky, Prokopů se prapor míhá,
jenž vrahy zhoubou stíhá!
Zřím k východu, jenž červánky plá v zoři –
tam volnosti žár hoří,
jak Husa hranice on ke obloze
v ohnivém letí voze!
Ó rci, ty moře domů neobsáhlé,
zdaž klesne opět náhle?
Zdaž proud, jenž v šíř se rozlil křepkoběhý,
se vrátí nazpět v břehy?
Zdaž vzruch, jenž Balkánu teď volnost vrátil,
svých blesků sílu ztratil?
Zdaž voj, jenž k jitru vzkříšení dnes chvátá,
zas kletba zničí klatá?
Byl po tři věky otrokem a robem –
teď vstal a otřás hrobem,
byl vrahu posměchem, byl mučedníkem,
a náhle zved se šikem!
On, Cirku zápasník, teď hrdě vzhlédl
a Říman – škůdce zbledl,
v něm Lidstva cíl zas v plný rozmach vzlétá
a v páky bije světa!
Nechť sřítí se a rozmetá a klesne
v té věků chvíli děsné,
zas obnoví se, rozkvete zas jarem,
křivd zajásá on zmarem!
Nechť vichrem dál a dál vždy v před se valí –
on zdrtí pekel skály,
v své prosté víře, v kytli selské chudé
zas vítězem Čech bude!
Ostruhu pomsty přitkne svému oři
a hradby Temna sboří,
myšlenku Pravdy rozhlaholí všude,
zas vítězem Čech bude!
Ten hymnus v nepřátelské davy zrádné
jak divý příval vpadne,
zlob valy zhroutí, moci nepozbude,
zas vítězem Čech bude!
Ó val se, moře činů, věků moře,
v tvém hřmění blýská zoře,
můj národ k štěstí zvou tvé blesky rudé –
zas vítězem Čech bude!