S poutnickou holí

Co platno! Jaro mé se nenavrátí

a večer nerozední do rána.

Písničku žitou nelze déle hráti,

než jak nám byla shůry napsána.

A přece prosím, nežli stmí se zcela,

mně popřej, Pane, s holí poutnickou

by šlépěj moje vystoupiti směla

na svaté hory, kam Tvé zvony zvou,

až balzám jara shladí země vrásky,

až trny v jízvách skryje máje květ,

a Sedmibolestná se v očích lásky

zas zemským rájem stane – na pohled.

Jen jednou ještě ať smím na Vranově

k Marii Panně ruce sepnouti,

a po zástupu poutnic zrakem lově

své matky dívčí zjev snad shlédnouti,

jak pod korouhví vlavou s poutnicemi

tam v slunném září v dávný došla den,

by odpočala v chládku pod věžemi,

jež poutník vítá, cíl když dosažen.

Z božího dřevce kytičku má v knížkách,

kam vložila též z pouti obrázky,

zrak modrý bloudí v oblak jasných výškách,

růženec v ruce, šepce zdrávasky...

A potom s Matkou Páně na Hostýnu

kéž uctím Syna v blesků záplavě,

a na hřbitůvku stanu v smrků stínu,

kde Kolísek sní po cest únavě,

ten rytíř čestný, mladšího jenž bratra

v žaláři křísil, z noci vedl v den –

žel, příliš záhy zhasla jeho vatra,

jež spájet měla rozlomený kmen!

Pak touhou oslněn chci v české strany

větrnou plání v kraje vábný střed,

kde Křemešník ční, v lesích zadumaný

ráj samoty a včelek Ducha med.

Tam jak mnich Balbín důvěřivě kleče

před Nejvyššího trůnem milostným,

bys Vratislavem stal se, kníže světče,

Tě vzývat budu žalmem výsostným.

Tvůj slib v svém srdci ponesu si z pouti,

že nám ni příštím nedáš zahynouti!