S puklým srdcem.

Kdo zatratí ty chvějící se zvuky,

jež v teskný soulad náhle zvučí zas,

když bílý anděl květem svojí ruky

strun duše dotkne se, jež spadly v nás?

Když liliovým zjevem víly stoupá

z hvězd píseň tichá v temný ňader hrob,

a mysl dumnou labutí se koupá

ve zlatém zdroji prchlých štěstí dob?

Mně v duši tak, jak večer dítku bývá,

když chorou hlavu skládá v matčin klín,

jak ptáku jest, jenž v jarní noci zpívá –

a s puklým srdcem padá v keře stín.