S. Simon Stilites.

Tak léta stát jak zaklet do kamene,

ruch vnímat přec a žití všehomíra,

mít hvězdy v zraku, slunný den co zmírá,

sny černé noc kdy souká se vřetene –

Zřít bouř, kdy nebe hoří otevřené,

v níž bez otřesu sloup můj výš se vzpírá,

co vzhůru obrací zrak silná víra,

když pod nohou se propast rozeklene –

Růst každým jarem, dýchat jeho vůni,

kol srdce zimy led mít bez zámrazu,

jen v myšlének se ztrácet hlubé tůni –

Stát sám, a přece se vším kolem žíti,

hnus bahna neznat, nízkost podlých plazů, –

až pukne sloup a tělo v hrob se sřítí...